I jógový instruktor má své dny

Sedím v autě a mířím na lekci. Protože je pondělí začínám až odpoledne a musím uznat, že dopoledne bylo celkem dost výživné, co se týče mé psychické stránky.

Prožila jsem báječný víkend v přírodě se skvělými lidmi, a tak by si člověk řekl, že z toho bude čerpat ještě dalších několik dní. Vážně nerozumím tomu, že to vše může být během chvíle zcela jinak, což je trochu na zamyšlenou, když jsem žena a nerozumím si. Jak k tomu pak přijdou ti muži?

A tím se vlastně dostávám k jádru věci. Z nějakého mně (a samozřejmě i Jardovi) nepochopitelného důvodu, se má nálada změnila ještě v neděli večer, a co se ze začátku zdálo jako lehká rozladěnost, se záhy proměnilo v docela slušnou depku. Ale vlastně když jsem pak jela to pondělí do práce, tak jsem si to v autě rozebírala a deprese to nebyla, byl to strach. Strach, který mě naprosto ovládl, a který neměl ale žádný reálný důvod. Strach ze samoty, strach z toho, že by třeba vztah, který teď ,,mám“, a který je tak krásný mohl skončit, strach z toho, že selžu, strach z toho, že třeba nejsem dost dobrá. Neskutečný koktejl strachů, které když smícháte dohromady je z toho pořádný strašák. A na základě jedné malé pochyby, která je naprosto přirozená, protože kdybychom neměli pochyby, nemohli bychom je překonávat a posouvat se dál, se vám rozvine celý příběh, celý film, horor. Je neskutečné, jak mysl funguje a jak tvořivá je. Někdy mi z toho jde až mráz po zádech.

Takže můj film už byl rozjetý na plné obrátky, scénář mysli byl herci přijat a ti hráli, že by se nemuseli bát říct si o Oscary. No ale naštěstí mám partnera, který už mně jako ženě občas trochu rozumí  🙂 a tak ví, že žena dokáže být jasná a zářivá jako prosluněný den, ale stejně tak temná jako noc. A tak jsme mluvili. Já totiž mluvit nutně potřebuju, když o něco jde. A tím se dost věcí uvolní, otevře. Taky jsem ještě dostala pěknou ránu (myslím tím duševní), protože jak jsem se tak utápěla v tom svém příběhu, tak jsem nějak nedokázala vnímat objektivně. A všechno si pěkně vztahovala na sebe. „No taky se přeci polituj a vůbec, co si to dovoluje tohle říkat.“ Opravdu slyším, jak v mé mysli probíhá tenhle dialog. Ego přeci nezůstane pozadu, když o něco jde. A tak se to probralo ze všech možných stran. A řeknu vám, že tady platilo: „Mluviti zlato.“ Myslím, že když bych to v sobě dusila, ten příběh by možná vůbec neskončil a jel by dál.  A na to tedy vážně nemám čas.

A když jsem si to pak tou cestou ještě v sobě rozebrala, vím, že jsem se zase posunula o krok dál. Teď už vím, že strach je normální, i pochyby které mám. Jen se tím nenechat ovládnout, to je celá ta alchymie. A to že dělám jógu je skvělý, ale taky jsem jenom člověk a nemusím se bičovat za to, že nejsem každý den úplně happy.

Takže žijte opravdově, ve dnech jasných i temných, vždyť o tom život je  😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *